Krupička = Beton

Dnes jsem nevěděla, kde začít, ale věděla jsem, o čem chci psát.

Občas zapomenete kolik toho vlastně neumíte a jdete si za svým snem. Já jednou zapomněla. Měla jsem skvělý nápad a tak jsem psala, dokonce mě i lidi četli ... V 2. týdnu občas i 300 p za den - na mé poměry to musel být vážně dobrý nápad.

Jenže já se od něj odpojila, přestala, skončila, šmitec. Ani nevím, která výmluva by byla vhodná. Že jsem neměla dost peněz? Že jsem neměla dost času? Že jsem neměla dost kuráže, myslet si, že na to mám?

A on tam prostě leží a čeká. A já nevím, kde znovu začít, ale vím o čem chci psát.

Asi by jste mi věřili, kdybych Vám řekla, že neumím uvařit ani krupičku - říkám ji beton a přesto chci psát o jídle. Nebo, že vždy neumím správně gramatiku, ale chci psát. Nebo, že neumím fotit, ale chci vystavovat.

K.

Kdybych se měla popsat, řekla bych že se můj život skládá z nahodilých událostí, věcí a lidí na které nedám dopustit a okamžiků, které bych chtěla změnit.

Nahodilými událostmi by se staly šťastné okamžiky, o kterých si pouze vy (nebo malá hrstka) uvědomujete, jak moc jsou speciální.

Věcmi a lidmi, na které nedám dopustit, by se stali přátelé, kteří se Vás drží i když jsou kilometry daleko. Zvuk houslí nebo klavíru ladně zakomponovaných do nových skladeb, zanechávajících čáru na srdci. Jídlo, debaty o něm a pohledy lidí říkajíc (tohle všechno se do tebe vejde?), místa na kterých se prostě cítíte dobře, poprvé a pořád. Lidi, kteří jsou Vám sympatičtí, od prvního dne, kdy je poznáte, ale vy netušíte proč. Ten pohled cher, která chce ještě chvilku dýl drbat. Můj přítel, který vždy ve správnou chvíli nějak záhadně tuší co přesně potřebuji.

Okamžiky, které bych chtěla změnit. Těch je mnoho. 

Pár rýmů

Je jich víc ... Víc těch blábolů, které jsem kdysi psala. Za pár let je čtete a polovinu vyhodíte. Já je četla dneska - zbyla mi jen jedna. Jediná, která vyjadřuje můj současný svět.

JSEM

Jsem požitkář bez rozmyslu,

jsem puntičkář beze smyslu.

Jsem v srdci snílek

a v duši realista.

Jsem pohádka pro dospělé

a jsem jizva na tvém čele.

Jsem sova, která ve dne spí

a hlupák, co stále odpouští.

Jsem múza bez umělce,

jsem diva čekající velká gesta,

jsem snob žijící bez měštce

a pokrytec, kterého nezajímá cesta.

"První článek"

Jsem přeběhlík ! Vlastně už ani nevím kde začít. Svůj "první článek" jsem psala tolikrát, že už to začíná být trochu klišé.

Dnes jsem najela na svůj starý blog, na který se už chodím spíše jen dívat než psát, a zastihl mě ten známý pocit, že zase chci psát. Jenže starý blog, už mi k těmto účelům nestačil. Vždycky jsem chtěla psát pro lidi zvenčí, lidi kteří mě neznají. Je těžší psát, pokud víte, že píšete o aktuálním problému a Vaše maminka Vám hned odpoví, že vlastně nemáte pravdu. Trošku si tímto nabíhám, píši-li bez pomyslné škrabošky na tváři, pod vlastním jménem, v kruhu svých známých, ale upřímně doufám, že se najde nějaký ten cizinec, který mě pochopí a stane se mým přítelem.

Po předchozím pročtení článků: "Jak správně psát blog" jsem se dozvěděla, že můj život vlastně nikoho nezajímá a mám psát věci, které lidi chtějí číst, jinak mě nebudou číst. To bych ale nebyla já, kdybych se tímhle řídila.

Oficiálně tedy oznamuji, že budu psát věci, které chci psát, které mě napadnou a které vyslovením nahlas ulehčí mému srdci.

Vaše K.